jsem ostuda, priznavam, uz je tomu skoro mesic, co jsem zadala posledni prispevek. stydim se a nehodlam se vymouvat na okolnosti, proste se mi nechtelo psat zazitky, protoze jich bylo dost, tak ted je jich jeste vic, ale na druhou stranu jsem nektere mezitim zapomnela.
musim rict, ze uplynule tydny se muj postoj k tomuto mistu hodne zmenil. po tom, co mi tak vyletly nervy se mnohe zmenilo a vse se uklidnilo, zacalo mi to tady utikat. vetsinou diky tomu, ze jsem zacala travit min casu o samote, a vic casu s allenem a anne v san clemente. tez diky nim jsem zacala opet popijet, takze usmev na rtech byl hned dvojnasobny. moje nadseni a stesti trvalo neco pres dva tydny, posledni tyden zase uvazuju o odjezdu. ale k tomu vsemu se jeste dostanu.
me alkoholicke obdobi zacalo v patek trinacteho, kdy jsem lezela v posteli, hledela do stropu a prosila o smilovani bozi, cehoz si vsiml allen a vzal me do irske hospudky. necekane tam cepovali plzen, kterou jsem s nadsenim vydundala behem asi 10 minut. kazdopadne jsem se zase citila jako clovek po dlouhe dobe, i kdyz se mi allen celou dobu vysmival, jaky je muj zivot mizerny, zadny alkohol, zadny sex, a vsude joan a trojcata. verim, ze jsem mu prodlouzila zivot o nekolik let, smal se tak, az mu slzy tekly. a ja kupodivu neupadla do deprese. tak jsem do sebe vrazila asi tri piva a vraceli jsme se domu.
ve stredu 18. cervna koncila deckam skola. ja tento den nevitala s nadsenim, ale spis s hruzou toho, ze decka s nama budou travit vic casu. ale kupodivu me obavy byly naprosto liche, dokonce je to vetsi pohoda, protoze nikoho nemusim vyhanet z postele pred sedmou. ten ranni shon byl vubec nejhorsi. takze ted se kazdy muze probudit kdy chce a ja mam dokonce cas se v klidu osprchovat a namalovat. no nicmene hned ve stredu, kdy decka dostaly neco jako vysvedceni jsem vyrazili k joaninym rodicum do severni kalifornie. nebyla jsem seznamena vubec s nicim ohledne cesty, tak jsem si na netu nasla, ze cesta trva 6 a pul hodiny. ok. z redonda jsme vyjeli asi kolem druhe, cesta byla umorna dvojnasob, rizeni bylo narocne, k tomu decka po prvnim shlednutem filmu zacinaji vyvadet a k tomu se joan chce zastavit v jednom meste spravit vetrak u auta. vysledek je jediny, ztracime 2 hodiny bloudenim s konecnym nalezenim servisu, kde nam stejne nemohou pomoci. jedeme dal, uz je tma, kolem osme devate hodiny, kdyz se rozhodneme zastavit na veceri v mekaci, ja trvam na co nejrychlejsim odjezdu, protoze jsem utahana jak to kote a uz chci byt v posteli. joan se rozhoduje, ze jeste podepise pranicka (normalni clovek=10 minut, joan= 1 hod.), takze v mekaci ztracime dalsi dve hodiny, ma nalada hranici mezi zoufalstvim a nasranosti. vsichni vcetne joan usinaji. konecne je klid, kdybych jen taky mohla usnout. ach jo. prijizdime do nasi cilove destinace auburnu kolem jedne hodiny v noci. privitame se s babi, ktera se zda velmi mila a jdeme spat. rano privitani i s dedou, ktery je stary mrzout, nema moc rad deti, protoze jsou hlucne a moc rychle se hybaji. ale ja s nim nemam problem, vykladame o vsem moznem. v auburnu jsme zustali do nedele, nic az tak vyrazneho se nedelo, decka se chodili koupat k jezeru nebo v bazenu, jeden den jsme byli na vylete v byvalem zlatem dole a vecer projizdka v golfovem vozitku po mistnim sousedstvi. tato projizdka se mi libila z celeho pobytu vubec nejvic, babi valila z kopce do kopce, obcas nas ostrikali kropice travy, no proste hotova rallye. bylo mi receno, ze odjezd je planovan na sedmou ranni, ze vsichni vstaneme v sest, abysme to mohli vsechno nachystat. tak ja vstavam, ale joan samozrejme nema budik, takze s prarodicema zavlime a cekame na ni, nez se probere (7:30), osprchuje (8:30) a nachysta svoje veci (9:15). me se vari krev v zilach, protoze jediny clovek, ktery potrebuje byt pred tou umornou cestou odpocinuty jsem ja, a presto jsem jedina, kdo vstava tak brzo jak magor. grrr. kdyz konecne vyjedeme je potreba natankovat, joan je odmitnuta kreditka, no problem, pouzije druhou a konecne jsme na ceste. pri druhem tankovani jsou ji odmitnuty obe kredtky, plati hotove a propada zoufalstvi (projevy- jeci na deti, at uz reknou cokoli, porad dokola opakuje oh god, oh god a vzdychani se strida s placem). vola do banky, kde ji rikaji, ze je uplne svorc. no sranda. celou cestu se modlime, abysme dojeli domu, coz se nam nakonec podari. odevzdame detii a pak se me svym obvyklym zpusobem zepta, jestli bych ji nepujcila na benzin: would you like to give me 40 bucks? zadne please ani jine zdvorilostni fraze. tak ji davam prachy, ona si jede cosi vyrizovat. kdyz se vraci, jeste milejsim zpusobem se me zepta, jestli bych ji nemohla pujcit vic, jedine, co rekne je: not 40, 80! ja samozrejme chapu, co chce rict, ale nechami ji trochu vydusit, nez z ni vypadne aspon jedno zdvorile slovo. protoze se uz nemuzu dockat, az odjede na big bear, ochotne ji pomaham s vecmi. jsem to ale mrcha, ze? ale fakt si nemuzu pomoct.
dalsi tyden je ve znameni prvniho zcela normalniho tydne, kdy decka jsou mimo skolu, jen sean chodi do letni skoly, aby dohnal mezery ve cteni. kazdy den od 8 do 10. prvni den byl pohodicka, protoze se mi podarilo vzbudit pouze seana, tak jsem si dali snidani a v klidu jeli do skoly. no a odpoledne jsme opet meli navtevu ze socialky, ktera minuly tyden vyslychala joan a me, tak tedka prisla rada na deti. jsem velmi zvedava jak toto opatrovnictvi dopadne. jeden rodic horsi jak ten druhy, chudaci deti. jen doufam, ze mila socialni pracovnice se nebude chtit stourat v mych dokumentech, to by velmi brzo prisla na to, ze nemam pracovni povoleni a mohla by me poslat expresem domu (mozna nejaky cas ve vezeni nez se tak stane?) no uvidime, nechame to osudu, at se stane cokoli, pujdu s proudem. v patek a sobotu travime na big bearu, kdy i pres veskerou vseobecnou spokojenost se objevi par skraloupu, jako treba tukanec aut, kdy ridila joan a mela kate v aute (z narizeni soudu nesmi sve deti vozit), za coz ji anne dalsi den pekne vypicuje a dozene joan k slzam.jeji chyba. pokud se na to prijde, prijde o decka. vysoka loterie. ja vsemu jen prihlizim a je mi to nejak vsechno jedno.
po odevzadni decek travim sve volno v san clemente, cas plnim chozenim po obchodech a hledanim vhodneho kadernickeho salonu, protoze vazne zacinam potrebovat sestrih, pres ofinu sotva vidim, nehlede na odrosty. hledani je bez uspechu, narazila jsem na dvoje kadernictvi, v jednom strihal jakysi deda, pas. ve druhem starsi pani, v rade sedely dalsi tri sedesatnice. nic pro me. v utery dorazila joan a ve stredu rano jsme jeli pro caparty. ento tyden se motal predevsim kolem oslavy dne nezavislosti, ktery jsme hodlali ztravit v san clemente. posledni dobou tam travime nejak moc casu, chudak anne a allen. ale co, at si nas taky uzijou :D ctvrtek jsme ztravili ve wild rivers (vodni park) s naslednym presunem do domu mych dalsich znamych dee a andyho, kteri jsou mimo mesto a nam poskytli barak k pouzivani. celkem pohodicka, rozvzpominala jsem se na casy, ktere jsem v tomto dome ztravila pred ctyrmi lety. vlastne se toho az tolik nezmenilo. patecni "slavnostni" rano zacalo ponekud tragicky, kdy pred barakem praskla trubka s vodou, ktera zatopila cely travnik vcetne par elektrickych dratu. ochodili jsme snad vsechny sousedy, nikdo nemohl pomct. no sranda, voda chrlila jak o dusu. nakonec se nam aspon podarilo vodu zastavit (cca po dvou hodinach) a mohli jsme se vydat oslavovat dnesni den. vsichni samozrejme meli tricka s vlakou nebo aspon v barvach trikolory. sranda, ja nejvetsi luzr jsem sla symbolicky cela v cernem :D anne s joan se rozhodly chytnout stul v restauraci na molu, ktery budeme drzet az do vecera, ja s allenem a detma jsme zevlili na plazi. hic jak cip, hlava na hlave. nedokazu si predstavit, ze by se sem vtestnal jeste nekdo. tak jsme tak nejak pendlovali, vecer jsme se nachystali na ohnostroje, ktere jsem s joan sledovala z one restaurace a u toho zakusovala hambac. americka pohoda. ohnostroj se jim vcelku vydaril, vsichni jasali, ze pry nejlepsi ohnostroj, co kdy videli. ja jsem radsi drzela jazyk za zuby, na ignis brunensis amici proste nemaji ;) po ohnostroji se vsichni vyvalili do ulic a my na cestu zpet do irvine, kam jsme dorazili kolem jedenacte. nasledny den opet ztraveny ve wild rivers, kde jsem se radne osmahla, jeste mi dela problemy sedet nebo lezet na brise. no sranda, smeju se sama na sobe. takovy maly cerveny racek. tento den probehla i hadka mezi mnou a joan, ktera me donutila prejit k silnejsim zbranim, protoze vcera me opravdu dorazila. zadam ji o jednu vec jako protisluzbu tomu vsemu, co ji delam jako laskavosti ve svych volnych dnech a ona neni ochotna pro me udelat jednu vec, ktera ji nijak neublizi: na ceste z big bearu v utery me hodit do san clemente, kde chci stravit svuj volny tyden. a kolik blbych kecu kolem toho ma, to snad ani mozne neni. uz se tesim, jak bude ladovat vsechny sve zavazadla do auta sama, dokud nekyvne a neodveze me.. jsem mrcha, ja vim, ale srat na hlavu si nenecham, velmi se spletla, kdyz si myslela, ze ze me si udela dalsiho fackovaciho panaka. hohoho. dneska je den pote, sedim v hermose a dohanim sve internetove resty.
uff, neverim, ze se mi podarily tri tydny sfouknout v celkem kratkem case, musim se poplacat po rameni. v utery patnacteho je ono dlouho ocekavane stani soudu, ktere by melo snad definitivne rozhodnout o financni i opatrovnicke strance manzelu cunninghamovych. jsem zvedava, jak to dopadne. nejen proto, ze by me zajimalo, zda existuje spravedlnost, ale na orteli soudu zavisi i moje dalsi setrvani zde. pokud deti prirkne otci, jedu domu. pokud matce, zamlouvam si misto v lecebne. a taky bude stehovani. a hodne zmen. celkem se tesim, jen si musim koupit nejaky soudni outfit, asi rifle nejsou vhodne, ze? tak drzte pesti, at me nevyhosti a at je vysledek co nejlepsi, at uz to znamena cokoli.
mejte se krasne a piste basne
pusu a satecek
EVERYONE NEEDS TO BELIEVE IN SOMETHING. I BELIEVE I'LL HAVE ANOTHER DRINK
musim rict, ze uplynule tydny se muj postoj k tomuto mistu hodne zmenil. po tom, co mi tak vyletly nervy se mnohe zmenilo a vse se uklidnilo, zacalo mi to tady utikat. vetsinou diky tomu, ze jsem zacala travit min casu o samote, a vic casu s allenem a anne v san clemente. tez diky nim jsem zacala opet popijet, takze usmev na rtech byl hned dvojnasobny. moje nadseni a stesti trvalo neco pres dva tydny, posledni tyden zase uvazuju o odjezdu. ale k tomu vsemu se jeste dostanu.
me alkoholicke obdobi zacalo v patek trinacteho, kdy jsem lezela v posteli, hledela do stropu a prosila o smilovani bozi, cehoz si vsiml allen a vzal me do irske hospudky. necekane tam cepovali plzen, kterou jsem s nadsenim vydundala behem asi 10 minut. kazdopadne jsem se zase citila jako clovek po dlouhe dobe, i kdyz se mi allen celou dobu vysmival, jaky je muj zivot mizerny, zadny alkohol, zadny sex, a vsude joan a trojcata. verim, ze jsem mu prodlouzila zivot o nekolik let, smal se tak, az mu slzy tekly. a ja kupodivu neupadla do deprese. tak jsem do sebe vrazila asi tri piva a vraceli jsme se domu.
ve stredu 18. cervna koncila deckam skola. ja tento den nevitala s nadsenim, ale spis s hruzou toho, ze decka s nama budou travit vic casu. ale kupodivu me obavy byly naprosto liche, dokonce je to vetsi pohoda, protoze nikoho nemusim vyhanet z postele pred sedmou. ten ranni shon byl vubec nejhorsi. takze ted se kazdy muze probudit kdy chce a ja mam dokonce cas se v klidu osprchovat a namalovat. no nicmene hned ve stredu, kdy decka dostaly neco jako vysvedceni jsem vyrazili k joaninym rodicum do severni kalifornie. nebyla jsem seznamena vubec s nicim ohledne cesty, tak jsem si na netu nasla, ze cesta trva 6 a pul hodiny. ok. z redonda jsme vyjeli asi kolem druhe, cesta byla umorna dvojnasob, rizeni bylo narocne, k tomu decka po prvnim shlednutem filmu zacinaji vyvadet a k tomu se joan chce zastavit v jednom meste spravit vetrak u auta. vysledek je jediny, ztracime 2 hodiny bloudenim s konecnym nalezenim servisu, kde nam stejne nemohou pomoci. jedeme dal, uz je tma, kolem osme devate hodiny, kdyz se rozhodneme zastavit na veceri v mekaci, ja trvam na co nejrychlejsim odjezdu, protoze jsem utahana jak to kote a uz chci byt v posteli. joan se rozhoduje, ze jeste podepise pranicka (normalni clovek=10 minut, joan= 1 hod.), takze v mekaci ztracime dalsi dve hodiny, ma nalada hranici mezi zoufalstvim a nasranosti. vsichni vcetne joan usinaji. konecne je klid, kdybych jen taky mohla usnout. ach jo. prijizdime do nasi cilove destinace auburnu kolem jedne hodiny v noci. privitame se s babi, ktera se zda velmi mila a jdeme spat. rano privitani i s dedou, ktery je stary mrzout, nema moc rad deti, protoze jsou hlucne a moc rychle se hybaji. ale ja s nim nemam problem, vykladame o vsem moznem. v auburnu jsme zustali do nedele, nic az tak vyrazneho se nedelo, decka se chodili koupat k jezeru nebo v bazenu, jeden den jsme byli na vylete v byvalem zlatem dole a vecer projizdka v golfovem vozitku po mistnim sousedstvi. tato projizdka se mi libila z celeho pobytu vubec nejvic, babi valila z kopce do kopce, obcas nas ostrikali kropice travy, no proste hotova rallye. bylo mi receno, ze odjezd je planovan na sedmou ranni, ze vsichni vstaneme v sest, abysme to mohli vsechno nachystat. tak ja vstavam, ale joan samozrejme nema budik, takze s prarodicema zavlime a cekame na ni, nez se probere (7:30), osprchuje (8:30) a nachysta svoje veci (9:15). me se vari krev v zilach, protoze jediny clovek, ktery potrebuje byt pred tou umornou cestou odpocinuty jsem ja, a presto jsem jedina, kdo vstava tak brzo jak magor. grrr. kdyz konecne vyjedeme je potreba natankovat, joan je odmitnuta kreditka, no problem, pouzije druhou a konecne jsme na ceste. pri druhem tankovani jsou ji odmitnuty obe kredtky, plati hotove a propada zoufalstvi (projevy- jeci na deti, at uz reknou cokoli, porad dokola opakuje oh god, oh god a vzdychani se strida s placem). vola do banky, kde ji rikaji, ze je uplne svorc. no sranda. celou cestu se modlime, abysme dojeli domu, coz se nam nakonec podari. odevzdame detii a pak se me svym obvyklym zpusobem zepta, jestli bych ji nepujcila na benzin: would you like to give me 40 bucks? zadne please ani jine zdvorilostni fraze. tak ji davam prachy, ona si jede cosi vyrizovat. kdyz se vraci, jeste milejsim zpusobem se me zepta, jestli bych ji nemohla pujcit vic, jedine, co rekne je: not 40, 80! ja samozrejme chapu, co chce rict, ale nechami ji trochu vydusit, nez z ni vypadne aspon jedno zdvorile slovo. protoze se uz nemuzu dockat, az odjede na big bear, ochotne ji pomaham s vecmi. jsem to ale mrcha, ze? ale fakt si nemuzu pomoct.
dalsi tyden je ve znameni prvniho zcela normalniho tydne, kdy decka jsou mimo skolu, jen sean chodi do letni skoly, aby dohnal mezery ve cteni. kazdy den od 8 do 10. prvni den byl pohodicka, protoze se mi podarilo vzbudit pouze seana, tak jsem si dali snidani a v klidu jeli do skoly. no a odpoledne jsme opet meli navtevu ze socialky, ktera minuly tyden vyslychala joan a me, tak tedka prisla rada na deti. jsem velmi zvedava jak toto opatrovnictvi dopadne. jeden rodic horsi jak ten druhy, chudaci deti. jen doufam, ze mila socialni pracovnice se nebude chtit stourat v mych dokumentech, to by velmi brzo prisla na to, ze nemam pracovni povoleni a mohla by me poslat expresem domu (mozna nejaky cas ve vezeni nez se tak stane?) no uvidime, nechame to osudu, at se stane cokoli, pujdu s proudem. v patek a sobotu travime na big bearu, kdy i pres veskerou vseobecnou spokojenost se objevi par skraloupu, jako treba tukanec aut, kdy ridila joan a mela kate v aute (z narizeni soudu nesmi sve deti vozit), za coz ji anne dalsi den pekne vypicuje a dozene joan k slzam.jeji chyba. pokud se na to prijde, prijde o decka. vysoka loterie. ja vsemu jen prihlizim a je mi to nejak vsechno jedno.
po odevzadni decek travim sve volno v san clemente, cas plnim chozenim po obchodech a hledanim vhodneho kadernickeho salonu, protoze vazne zacinam potrebovat sestrih, pres ofinu sotva vidim, nehlede na odrosty. hledani je bez uspechu, narazila jsem na dvoje kadernictvi, v jednom strihal jakysi deda, pas. ve druhem starsi pani, v rade sedely dalsi tri sedesatnice. nic pro me. v utery dorazila joan a ve stredu rano jsme jeli pro caparty. ento tyden se motal predevsim kolem oslavy dne nezavislosti, ktery jsme hodlali ztravit v san clemente. posledni dobou tam travime nejak moc casu, chudak anne a allen. ale co, at si nas taky uzijou :D ctvrtek jsme ztravili ve wild rivers (vodni park) s naslednym presunem do domu mych dalsich znamych dee a andyho, kteri jsou mimo mesto a nam poskytli barak k pouzivani. celkem pohodicka, rozvzpominala jsem se na casy, ktere jsem v tomto dome ztravila pred ctyrmi lety. vlastne se toho az tolik nezmenilo. patecni "slavnostni" rano zacalo ponekud tragicky, kdy pred barakem praskla trubka s vodou, ktera zatopila cely travnik vcetne par elektrickych dratu. ochodili jsme snad vsechny sousedy, nikdo nemohl pomct. no sranda, voda chrlila jak o dusu. nakonec se nam aspon podarilo vodu zastavit (cca po dvou hodinach) a mohli jsme se vydat oslavovat dnesni den. vsichni samozrejme meli tricka s vlakou nebo aspon v barvach trikolory. sranda, ja nejvetsi luzr jsem sla symbolicky cela v cernem :D anne s joan se rozhodly chytnout stul v restauraci na molu, ktery budeme drzet az do vecera, ja s allenem a detma jsme zevlili na plazi. hic jak cip, hlava na hlave. nedokazu si predstavit, ze by se sem vtestnal jeste nekdo. tak jsme tak nejak pendlovali, vecer jsme se nachystali na ohnostroje, ktere jsem s joan sledovala z one restaurace a u toho zakusovala hambac. americka pohoda. ohnostroj se jim vcelku vydaril, vsichni jasali, ze pry nejlepsi ohnostroj, co kdy videli. ja jsem radsi drzela jazyk za zuby, na ignis brunensis amici proste nemaji ;) po ohnostroji se vsichni vyvalili do ulic a my na cestu zpet do irvine, kam jsme dorazili kolem jedenacte. nasledny den opet ztraveny ve wild rivers, kde jsem se radne osmahla, jeste mi dela problemy sedet nebo lezet na brise. no sranda, smeju se sama na sobe. takovy maly cerveny racek. tento den probehla i hadka mezi mnou a joan, ktera me donutila prejit k silnejsim zbranim, protoze vcera me opravdu dorazila. zadam ji o jednu vec jako protisluzbu tomu vsemu, co ji delam jako laskavosti ve svych volnych dnech a ona neni ochotna pro me udelat jednu vec, ktera ji nijak neublizi: na ceste z big bearu v utery me hodit do san clemente, kde chci stravit svuj volny tyden. a kolik blbych kecu kolem toho ma, to snad ani mozne neni. uz se tesim, jak bude ladovat vsechny sve zavazadla do auta sama, dokud nekyvne a neodveze me.. jsem mrcha, ja vim, ale srat na hlavu si nenecham, velmi se spletla, kdyz si myslela, ze ze me si udela dalsiho fackovaciho panaka. hohoho. dneska je den pote, sedim v hermose a dohanim sve internetove resty.
uff, neverim, ze se mi podarily tri tydny sfouknout v celkem kratkem case, musim se poplacat po rameni. v utery patnacteho je ono dlouho ocekavane stani soudu, ktere by melo snad definitivne rozhodnout o financni i opatrovnicke strance manzelu cunninghamovych. jsem zvedava, jak to dopadne. nejen proto, ze by me zajimalo, zda existuje spravedlnost, ale na orteli soudu zavisi i moje dalsi setrvani zde. pokud deti prirkne otci, jedu domu. pokud matce, zamlouvam si misto v lecebne. a taky bude stehovani. a hodne zmen. celkem se tesim, jen si musim koupit nejaky soudni outfit, asi rifle nejsou vhodne, ze? tak drzte pesti, at me nevyhosti a at je vysledek co nejlepsi, at uz to znamena cokoli.
mejte se krasne a piste basne
pusu a satecek
EVERYONE NEEDS TO BELIEVE IN SOMETHING. I BELIEVE I'LL HAVE ANOTHER DRINK
2 komentáře:
Chtela jsem ti napsat nejaky velmi vtipny a povzbuzujici komentar, ale proste nemam silu...dorazila sem z artu total dead a zitra - oprava dneska - rano musim byt fit na jeden velmi pofiderni pohovor ohledne prace...jsem veelmi zvedava...ludram zdar! a trikrat hura!! dobrou*
tak to vypada ze nakonec clovicek do ktereho bych to nikdy nerekla -Allen- te drzi aspon trosku nad vodou!!!! nenech si nikym nic zkazit a doufam ze te kvuli tomu soudu nepotka vyhosteni stejne jako me....je to totiz pekne naprd..
Okomentovat